Jdi na obsah Jdi na menu
 


5) Kolonialismus a dekolonizace

 kolonie = nesuverénní území závislé na metropoli (koloniální mocnosti)

kolonialismus = osidlování různých částí světa zejm. evropskými mocnostmi; umožněno rychlým rozvojem techniky v Evropě

 

§  hosp. důvody - zdroj levných surovin a pracovní síly, odbytiště výrobků z metropole

§  prestižní důvody - stát držením kolonií demonstruje svou moc

§  strategické důvody - kolonie zajišťuje vliv metropole v oblasti (spíše úplnou kontrolu území)

§  kulturní důvody - představa kulturní nadřazenosti, misijní činnost

 

historický průběh kolonizace světa:

-15/16. st. první vlna kolonizace:

-          zejména Španělsko (1580) a Portugalsko

-          kolonizace J Ameriky (likvidace domorodých kultur, export katolicismu, import zlata)

-          Turci ovládli cestu na východ, snaha hledat nové obchodní cesty

-           

příčiny :

§  rozvoj výroby – hledání nových odbytišť, trhů, zdrojů surovin

§  růst poptávky po luxusním zboží (hedvábí, sklo, porcelán, koberce, drahokamy) a koření z Orientu => snaha držení cest

§  snaha objevovat a ovládat nové oblasti – christianizace, touha po poznání světa (humanismus)

 

předpoklady:

§  zlepšení orientace na moři – zdokonalení kompasu, od 1300 s magnetickou střelkou, astronomické tabulky

§  technické zdokonalení lodí – rychlost, pohyblivost, pevnost, spolehlivost, hluboký kýl, zdokonalení kormidla a plachet; doprava po vodě nejlacinější

§  nové představy o světě – předpoklady kulatosti země

§  odvaha mořeplavců

§  v Asii a Americe neznali střelné zbraně

 Španělsko

- J Americké pobřeží Nový svět (1454 - 1512) - Amerigo Vespuci

- Amerika (1492) - Kryštof Kolumbus

- Tichý oceán (1513) - Vasco de Babboa

- Aztécká říše (Mexiko; 1519 - 21) - Hernán Coréz

- Incká říše (1531 - 35) - Pizarro a Almagro

 Portugalsko

- mys Dobré naděje (1487) - Bartolomeo Diaz

- cesta do Indie (1498) - Vasco da Gama

- obeplutí zeměkoule (1519 - 22) - Fernando Magalheas

 

 17. st. druhá vlna kolonizace:

-          Nizozemí získává vliv v JV Asii (nejbohatší a nejvyspělejší část Evropy), ve druhé polovině 17. st. Británie a Francie navíc pronikají do Severní Ameriky a Afriky

18. st.:

-          postupně slábne vliv „starých“ koloniálních mocností (Španělska a Portugalska) spolu s jejich slábnoucím vlivem na evropskou politiku

-          vedoucí postavení přebírá Anglie (ovládnutí Irska, S Ameriky, Asie a moře → Spojené království VB)

-          růst vlivu Francie (získání hegemonie na evropském kontinentě → cesta za bohatstvím za mořem) - získání Kanady, rozvoj obchodu

 19. st.:

-                 objevy průmyslové revoluce (parní stroj, nová vojenská technika) umožňují pronikání do vnitrozemí Afriky

-                 soupeření Británie a Francie o vliv v Africe; růst vlivu Evropanů v Číně

 

metropole a jejich kolonie v 19. st.:

o      VB - Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Britská Guayana, Egypt, Nigérie, Britská Indie, Jihoafrická unie, Rhodesie; Maledivy, Mauritius, Seychely, Bahamy, Bermudy

o      Francie - Francouzská Indočína, saharská a rovníková Afrika, Madagaskar

o      Portugalsko - Angola, Mosambik; Madeira, Azory

o      Německo - JZ + V pobřeží Afriky, Togo, Kamerun, pobřeží Číny (Filipíny)

o      Belgie - Belgické Kongo

o      Španělsko - Rio de Oro, Kanárské ostrovy

o      Dánsko - Grónsko, Aljaška

o      USA - Mexiko, téměř celá J Amerika (kromě Guayany)

o      Holandsko - Indonésie (Nizozemská Indie), Nizozemská Guayana

o      Japonsko - Korea

o      Rusko - střední Asie

 

-                 kolem roku 1900 evropské státy kontrolují drtivou většinu souše díky své technické převaze (parník, kulomet)

 

dekolonizace:

Dekolonizace = proces, vymaňováni kolonií z přímé politické závislosti na svých metropolích.

Nepočítáme-li emancipaci „bílých“ kolonií v 19. století (španělské a portugalské ko­lonie v Latinské Americe, britské kolonie přetvořené v samosprávná dominia), sahají počátky dekolonizace do meziválečného období. Hlavním impulsem pak byla 2. světová válka a nástup Spojených států jako první světové velmoci. Již v Atlantické chartě z léta 1941 bylo zakotveno právo pro všechny národy vybrat si svou formu vlády. Rovněž Organizace spojených národů postavila právo na sebeurčení národů jako jeden ze svých pilířů.

USA již vzápětí po konci 2. světové války naléhaly na dvě největší koloniální velmoci, Velkou Británii a Francii, aby opustily svá koloniální impéria, která se otřásala pod náporem domácího nacionalismu. Likvidace kolonialismu a osvobození rozvojových zemí (tzv. Třetího světa) byly v průběhu studené války předmětem soupeření mezi Západem (Prvním světem) a Východem (Druhým světem) a byly proto po celé pováleč­né období pro Spojené státy otázkou značného významu.

V otázce vztahu ke koloniím sledovaly Velká Británie a Francie značně odlišnou strategii. Velká Británie se v podstatě smířila s faktem, že dny tradiční koloniální politiky jsou sečteny a snažila se zachovat alespoň hospodářský, kulturní a politický vliv v zemích Třetího světa, které se vymaňovaly z pout k Londýnu, prostřednictvím jednání v rámci Britského společenství (Commonwealthu). Francie naopak prosazovala politiku co nejužšího připoutání kolonií, mnohdy hraničící až s jejich asimilací. I zde je možno hle­dat příčiny neúspěchu Francouzské unie a poměrnou stabilitu Britského společenství.

Jakkoli je dekolonizace nevyhnutelným jevem, její důsledky nejsou vždy jednoznač­né. Osvobozené země většinou procházejí obdobím politické nestability, které často končí občanskou válkou.

 

-                 probíhá už 18./19. století - 1776 samostatnost USA; republiky v J Americe

-                 po 1. světové válce - Egypt, Nepál, Irák, Austrálie

-                 meziválečné období - Kanada, Nový Zéland, Austrálie

-                 největší vlna po 2. světové válce - Kanada, Nový Zéland, Indie, Indočína, Vietnam, Korea, J.A.R, Alžírsko; výsledkem boje domorodých obyvatel v Asii, Africe a stř. Americe

-                 1951 Lybie

-                 1956 Maroko, Tunisko

-                 1960 tzv. Rok Afriky - Čad, Gabun, Kongo, Kamerun (Fr.), Nigérie, Sierra Leone (VB)

 důvody dekolonizace:

 

-                  držení kolonií se stávalo stále nákladnějším (nespokojenost domorodých obyvatel)

-                  vznik nestabilních nacionalistických režimů (zejména v Africe), časté změny vlády, autoritářské režimy (např. Zair za generála Mobutu)

-                  málo výkonné hospodářství, velká zadluženost bývalých kolonií

-                  mnoho kolonií, které se staly nezávislými nepřipravené, si zachovalo nějakou volnější formu spojení s metropolí (Commonwealth of Nations, Communauté Français)

důsledky dekolonizace - hospodářské a sociální problémy:

    • populační exploze
    • potravinová krize
    • problémy s industrializací
    • politické problémy (vznik voj. a polovojenských režimů atd.)

- 1648 - 1815; kompromis válčících stran

- 1648 uzavření míru (Münster - císař x Francie, Ösnabrück - císař x protestanti - Švédsko)

30-ti letá válka:

císař + Španělsko + katolická německá knížata (podpora Polska)

X

Francie + Švédsko + Dánsko + protest. něm. knížata (podpora Anglie, Nizozemí a Ruska)

- náboženská válka (katolíci x protestanti) 1618 -1648

- snaha zamezit šíření habsburské hegemonie v Evropě

- z evropského hlediska nedojde k vyřešení konfliktu, v Českých zemích však Habsburkové vítězí (1627 Obnovené zřízení zemské) - české země se stávají neoddělitelnými zeměmi Habsburků

- z války těží Francie (stává se evropským hegemonem), Švédsko a VB

- Habsburkové - Rakousko, České země, část Uherska, Svatá říše římská, Španělsko + kolonie, J Nizozemí (S se odtrhlo - vestfálský systém uzná jeho nezávislost)

 

 hl. změny:

1)       proměna státu jako základního aktéra mezinárodních vztahů - důraz na státní suverenitu

2)       evropská kolonizace světa (vojenskou a obchodní expanzí)

§  zahájená r. 1415 a završená koncem 19. st. sjednotila svět

§  europocentrismus = nadřazení Evropy zbytku světa

§  kolonialismus = vytváření kolonií v rozvojových částech světa (Afrika, Asie) evropskými mocnostmi (Anglie, Francie, Německo, Nizozemí, dříve Španělsko…)

§  kolonie = imperialisticky ovládané a vykořisťované území (rozvoj. země)

§  metropole = stát ve vztahu ke svým koloniím; hl. město státu

3)       územní změny - Francie získala 3 biskupství - Mety, Toul, Verdun; Švédsko získalo Přední Pomořany, Wismar a Brémské arcibiskupství; Říše - knížata posílila svou pozici na úkor císaře; upevnění politické roztříštěnosti Německa; uznání nezávislosti Nizozemí (Španělskem) a Švýcarska

Vliv světových válek na dekolonizaci

Po skončení první světové války proběhla jen částečná dekolonizace; Německo ztratilo své kolonie za trest, protože podle Francie a Velké Británie bylo vino za rozpoutání války (což nebyla tak úplně pravda, ale dějiny píší vítězové) a proto bylo nutno ho potrestat. Ony dvě země si ovšem své kolonie po válce udržely.

To se jim ovšem nepovedlo po druhé světové válce. Následný proces dekolonizace v Africe a Asii se stal tak masivním, že samotný pojem dekolonizace je často spojován pouze s obdobím 50. - 70. let 20. století, kdy tato ohromná emancipace probíhala. Druhá světová válka přinesla ohromné oslabení Francie (byla fakticky poražena) a Británie. V Asii bylo toto oslabení umocněno tím, že Japonsko přímo ovládlo jejich původní kolonie a po poražení a vyhnání Japonců z oněch zemí neměli Britové ani Francouzi vojenskou sílu kolonie udržet. Dekolonizace se ovšem lišila podle toho, jak se k ní postavila „mateřská země“. Británie se snažila s koloniemi rozejít mírově, což se jí povedlo, a poté si zachovat dobré jméno založením organizace, kde mohly být jen původní země britského impéria. Tato organizace se jmenuje Commonwealth. Francie, na rozdíl od VB, si chtěla kolonie udržet, klidně i násilím. Výsledek této snahy byly porážky ve Vietnamu a Alžírsku a následné snížení vlivu Francie ve světě.

Kritika dekolonizace

Dekolonizace měla ovšem i své kritiky, kteří se rekrutovali z řad „mateřských zemí“. Tyto země díky kolonizaci ztratily vliv ve světě a zásobárny nerostů. Dalším argumentem pro odpůrce dekolonizace byl politický vývoj v bývalých koloniích; diktatury, občanské války a chaos - to byl v mnohých zemích následek dekolonizace. I přesto, že dekolonizace je dnes přijímána pozitivně, tyto neduhy v mnoha zemích přetrvávají..

Imperialismus v Africe

= politika rozšiřování moci jednoho státu nad jinými státy či územími s cílem jejich ovládnutí

- Evropa kontrolovala 84 % souše

- tzv. způsob efektivní okupace = schopnost kontrolovat a ovládat své kolonie

 

největší kolonizátoři:

- VB (severovýchodní a J Afrika) a Francie (Z Afrika)

–> 1898 Fašodská krize = střet VB a Francie při snaze o spojení britských kolonií na S a J Afriky a francouzských kolonií ve středu Afriky (rovníková Afrika)

- Francie ustoupila a 1899 podepsána smlouva - Srdečná dohoda (základ Trojdohody) - ve které Francie uznala povodí horního Nilu britskou sférou vlivu

Imperialismus v Asii

= politika rozšiřování moci jednoho státu nad jinými státy či územími s cílem jejich ovládnutí

- VB, Francie, Rusko, Japonsko, USA a další

- levná pracovní síla a levné suroviny

Opiové války

= série koloniálních válek VB a Francie s Čínou

- platby stříbrem a opiem –> pěstování opia –> vytvoření závislosti –> snaha o osvobození a nezávislost –> uzavření Číny před obchodníky - otevřen pouze přístav Kanton  - 1. op. válka

1. opiová válka (1839 - 45)

- VB obsadila Hongkong –> Nankingská mírová smlouva (otevření 5 přístavů a odstoupení Hongkongu Británii)

 

2. opiová válka (1956 - 58)

- VB a Fr. obsadili Kanton –> Tiencinské mírové smlouvy (otevření dalších 11 přístavů)

 

3. opiová válka (1859 - 60)

-        spor o ratifikace Tiencinské mírové smlouvy –> brit.-fr. vojska porazila čínskou armádu a vstoupila do Pekingu; Čína následně potvrdila předchozí ústupky v Peking. mírové smlouvě

-        Čína: rolnické společnosti (snaha o udržení tradic); 90 léta –> xenofobie, snaha o izolaci

x

prohra s evropskými mocnostmi (–> zákaz dovozu zbraní a pokuta 150 mil. liber)

 Mandžusko

I. světová válka znamenala ztrátu mnoha kolonií